Aktuality

Primáni se stmelovali na adaptačním pobytu

Na začátku října jsme se s panem učitelem Válkem a paní učitelkou Paukovou vydali na adapťák, který se konal 3. – 5. 10. na Kaprálově mlýně uprostřed Moravského krasu. Na zádech jsme si nesli těžké obří batohy s našimi věcmi.

               Když jsme přijeli, tak nás Šibal přivítal indiánským tancem a představil sebe i Loki. Pak jsme pospíchali na oběd, jelikož jsme všichni měli velký hlad. Po obědě jsme si vyrobili jmenovky a týpíčka a poté jsme se šli rychle ubytovat, protože jsme už za hodinu měli sraz.

               Celkem jsme byli rozděleni na 3 pokoje – 2 pro kluky a 1 pro holky. Pokoje byly po 11, takže my jsme to jako holky měly velmi usnadněné, jelikož je nás přesně 10. Kluci se rozdělili do dvou pokojů na 9 a 11. Protože se kluci nevybalovali a neměli co dělat, byla bez přestávky v holčičím pokoji nějaká delegace.

               Jako instruktory jsme měli Šibala a Loki, se kterými jsme byli velmi spokojeni. Potkali jsme se na dvoře, kde jsme si vybrali 15 lidí, se kterými jsme se poté postupně scházeli na naší procházce. Uprostřed procházky krásnou krajinou Moravského Krasu jsme se rozdělili na dva týmy, červené a zelené, a hráli hru, ve které jsme si navzájem kradli kartičky koní. Po cestě zpátky jsme hráli indiánského hlídače. Hra spočívala v tom, že pokaždé, když se Šibal začal otáčet, jsme se museli rychle schovat do keřů.

               Když jsem se vrátili na Kaprálův mlýn, chvíli jsme si odpočinuli a potom jsme šli na večeři. Po večeři jsme hráli sázky. Sázky fungují tak, že jsme byli rozděleni do 6 týmů po 5 lidech. Pokaždé jsme si zvolili jednoho člena týmu, který nejvíce odpovídal kritériím daného kola. Když odešli za dveře, Šibal nám vysvětlil, v čem bude úkol spočívat. Nato jsme se poradili, na koho a kolik vsadíme. Když se vrátili soutěžící, vše se rozstřihlo. Potom se proti sobě utkali paní učitelka Pauková a pan učitel Válek. Na konci proběhla dražba sušenek a čokolád. Poslední věc nám připadala fantastická, jelikož jsme nevěděli, co to je. Tak jsme se všichni spojili a vsadili celý zbytek peněz: 50 000. Zjistili jsme, že jsme vydražili jeden sáček cukru ke kávě, v přepočtu tři zrníčka na jednoho. Poučení: nekupuj zajíce v pytli 😉.

               Večer bylo překvapení. Šibal nás ve dvou řadách uvedl se zavřenýma očima do sálu, kde bylo zhasnuto a pod našimi týpí plály svíčky. Když jsme otevřeli oči, viděli jsme nádheru. Jakmile jsme se všichni usadili, posílali jsme si dýmku míru a sdělovali si naše zážitky. Poté Šibal řekl pár výjimečných vět, které nás většinu velmi zmotivovaly a zahřály u srdce.

               Další den po snídani nám Šibal pouštěl různá videa o spolupráci a vděčnosti. Pak jsme šli na dvůr a každý z nás dostal kus „kůry“ (plastové trubky). Byla to týmová práce, museli jsme je spojovat a dovézt „kouzelný plod“ (plastovou kuličku) bez dotknutí ruky a spadnutí na zem do označeného místa na volejbalovém hřišti.

               Abychom „zjistili recept na zpracování plodu“, museli jsme se postupně, podle toho, jak jsme ve třídním seznamu, dotknout čísel od 1 do 35. Po obědě jsme šli opět do lesa, tentokrát jsme se vydali do jeskyně Pekárny. Viděli jsme tam netopýry a hodně pavouků 😉. Společně jsme z našich těl vytvořili nápis ADAPŤÁK, který byl vyfocen z jeskyně, takže na něm jdou vidět pouze naše siluety. Po cestě nazpátek jsme pokračovali v našich schůzkách.

               Na Kaprálově mlýně jsme se navečeřeli a poté jsme měli podezřele hodně volného času. Jelikož se na nás chystala honba za pokladem, byli jsme opět rozděleni do 6 týmů. Museli jsme najít mapu, na které bylo zobrazeno, kde všude byla stanoviště s úkoly, za které jsme získávali indicie, které nás měly přivést na heslo k pokladu. Asi nejzajímavější úkol bylo hrabání se ve zbytcích našeho oběda – vařená zelenina s rýží. Zbytků bylo celkem dost. Ano, čtete správně. Indicie byly na dně kyblíku se zbytky.

               I tento večer jsme se sešli u týpíček, ale jedna věc se změnila. Všichni jsme za něco děkovali, byli jsme vděční.

               Další a poslední den jsme měli na výběr: slaňovat se ze 17 metrů nebo se plazit v jeskyni Netopýrce. My jsme na slaňování ani jedna zrovna nebyly, ale slyšely jsme, že to bylo super a že si to moc užili.

               Jak už zaznělo, byli jsme v jeskyni. Dostali jsme obří obleky, které byly velmi špinavé, abychom si nezničili naše oblečení, které bylo pod nimi. Procházeli jsme různými cestičkami, až jsme se dostali do malé místnůstky, kde jsme zhasli čelovky. Byla to největší tma, kterou jsme v životě zažili. Neviděli jsme ani vlastní prst kousíček od našich očí. Poté jsme opět rozsvítili baterky a pokračovali dále. Tam už jsme museli jít po čtyřech. Někteří odvážlivci se mohli podívat až k podzemní říčce. Pak jsme se vydali plazivkou, kde, jak už název napovídá, jsme se museli plazit. Pak jsme předali obleky druhé polovině, která šla na stejnou exkurzi jako my.

               Ve volném čase byla možnost zajít si do obchůdku pro nějaké občerstvení: brambůrky, tyčinky nebo sladké pití. K zakoupení byly také suvenýry.

Na konci přišlo samozřejmě a bohužel loučení. Když už jsme vyrazili, tak nám kilometrový kopec, který jsme šli po cestě tam dolů, připadal nesmírně dlouhý. Strašně nás bolely nohy, a ještě jsme museli utíkat na zastávku. Když už jsme byli na zastávce, autobus stále nepřijížděl, tak jsme neváhali a místo nudění se jsme mávali na projíždějící auta. Řidiči nám mávali nebo kamarádsky troubili. Když už přijel po 11 minutách zpoždění autobus, zjistili jsme, že se 4 minutami zpoždění vlaku máme na přestup 2 minuty, což znamenalo, že všichni museli zběsile běžet na vlakové nástupiště s těžkými batohy na zádech. Nebyl to příjemný zážitek.

               Cesta domů se jinak povedla, všichni dojeli zdraví a celí. Adapťák se moc vydařil, rozhodně nás jako třídu sblížil a už se těšíme, až se opět vrátíme na Kaprálův mlýn.

Vytvořily Simča Zouharová a Julča Tarczewska z primy